1. SEZENÍ : "POUTNÍCI A TRHANI"
Ze vzpomínek dědka Jakuše:
"Toho dne, v čase svátku jarní rovnodennosti bylo ve vesničce Bojanov veselo. Vždyť se chystala velká slavnost (jako každý rok) a všichni byli nedočkaví večerní veselice. Sousedé vytáhli hrubě ohoblovaný prkna ze stodol a usadili je na špalky aby bylo na čem hodovat, omladina zatím lelkovala všude kolem a pletla se pod nohy. Jediný, co kazilo atmosféru nadcházející slavnosti byli ti tři vandráci co postávli u studny uprostřed návsi. Jak ví každý malý dítě - cizinci znamenají problémy a tihle se nezdáli bejt vyjímkou. Ten největší navíc vypadal jako žoldák nebo snad zbojník a děsil lidi už jen svým obrovským mečiskem o který se znuděně vopíral, zatímco se dloubal v nose. Další byl voblečenej do kazajky co nosej lovci a vypadal jak lapka z lesa vylezlej (nebo co hůř - elf krajem se potulujcí), což dokládalo i lučiště co měl přes rameno...a jak drze pokukoval po našich děvčatech - nejedna panímáma zahnala dcerunku do komory aby ji neuřkl. Ten třetí se zase tvářil jak by lišky hovno sněd a podle smradu bylinek a dalších utrejchů bylo jasný, že to jest potulnej felčar...no trojička k pohledání."
A bylo tomu vskutku tak - jen s tím drobným detailem, že ti tři nebyli jen tak ledajací vandráci ale byli to dobrodruzi! Vysoký chlap s mečem nebyl nikdo jiný než Slavoj řečený Ohňomeč - prý snad barbar odněkud z podhůři Vyklorohu. V mládí se prý potuloval s klanem horalů a přepadal hraniční osady knížectví, v poslední době se protloukal životem jako žoldák...ale i vojenské šlichty se jeden brzy přejí. Druhý byl elf, jmenoval se Growerys a živil se...no, živil se všelijak ale nikdo nedokáže přesně říci jak a čím - jak mají elfové ve zvyku - jednou byl tam a podruhé zas jinde, v lesních stezkách knížectví se vcelku vyznal a ruce měl rychlé a hlavu bystrou - zkrátka chlapík kterého chcete mít s sebou v divočině na číhané, stejně jako na flámu po přístavních hospodách. A ten třetí? Nikdo jiný než samaritán Lunýr, od mládí zvídavý chlapík, co se vyznal v lidech a s každým to uměl nějak skoulet. S vrozenou vlohou pro léčení a tišení raněných a nemocných se brzy stal v rodné (snad prý je zemanským synkem) vesnici po kovářovi druhým nejvyhledávanějším mužem (vytržený zub, to je bolest a každý rád zaplatí za tišící meducínku). Ale co naplat tyhle křídla chtěli letět a svět má nejedno tajemství které je třeba poznat.
Tak tihle tři měli společné to, že se potkali se Staborem a nechali se zlákat k výpravě, na konci které měli být náramně bohatí chlapíci. Stabor byl stárnoucí hraničář a lovec a vypadal jako důvěryhodný člověk - to by v tom byl čert aby se něco pokazilo...
Byl - tedy čert ne ale Stabor...lépe řečeno nebyl! Až v zapadlé vesničce Bojanov družinka zmíněných kavalírů zjistila, že Stabor mezitím umřel (drzoun)! Nojo ale co teď? Po chvíli bloumání družina zjistila, že na vesnické slavnosti má být i lamač kamene Harald ze sousední vesnice - blízký to přítel Stabora. A jelikož i vesničané se po nějaké chvíli přestali ostýchat, tak byli naši hrdinové pozváni na večerní veselici, která skončila nad očekávání dobře - Growerys parádně pobavil vesnické publikum písní o elfím lidu, Lunýr parádně vyzpovídla během oslavy dorazivšího trpaslíka Haralda a dozvěděl se vše důležité a Slavoj parádně rozbil hubu místnímu silákovi (a obecnímu blbovi v jednom) Břechovi. (...v noci pak na seníku poeta Growerys ještě parádně vo******* místní krasavici Krasenu).
Ráno moudřejší večera a proto hned za kuropění družinka plna elánu vyráží vzhůru do hor. Cílem není nic vznešenějšího než opravdový úkol hodný hrdinů a budoucích drakobijců! - najít salaš ovčáka Brzoty a zmíněného pastevce v ní. Trpaslík Harald byl předchozí noci i přes svoji neústupnost (a postupující stařeckou demenci) sdílný a moudrý felčar Lunýr tak zjistil, že úkolem, kterým je nedávno tragicky zesnulý (podroušen se utopil ve škarpě) hraničář Stabor chtěl počastovat je vskutku zajímavá a potencionálně výnosná záležitost. Před nějakým časem totiž ve zdejším kraji banda zbojníků vedená zlopověstným Lišákem přepadla a zamordovala knížecího purkrabího a ukradla truhlici plnou vybraných daní. Byla vypsána odměna na Lišáka (za živého 60 grošů, za mrtvého polovic). Vtip je v tom, že nikdo neví, kde se banda skrývá a kam peníze zašila. Až do doby, kdy ovčák Brzota, který žije v kopcích bandu zdálky uviděl a ve skrytu sledoval - zjistil kde má banda úkryt a má být ochoten (za část odměny) informaci prozradit právě Staborovi a jeho družině "zkušených" lovců lupičů. S touto vidinou naši hrdinové kvapí směrem k horám Zelenovlasu. Již kolem poledne ale přišla do cesty první překážka - tam, kde býval dřevěný mostek přes řeku jsou dnes jen trosky - inu jarní tání. Proud říčky se zdál být dravý a voda nechutně ledová. Po chvíli rokování se Growerys osměluje a v pase navázán lanem skáče do prudkých vod ledové říčky. Svaly se napínají, plíce pracují jako o život a po chvíli se už hrdinný Growerys drápe na druhé straně říčky z vody a s vítězoslavným zvoláním: "Takhle se to dělá, saláti" mu v příštím okamžiku zamrzá úsměv na tváři, když se na skalce která se nad ním tyčí ozve zlověstné vrčení. "Vlk! a tady v křoví druhej...a támhle třetí...já si ten luk a oblečení neměl na druhý straně řeky nechávat hymbajsšůviks" pomyslel si Growerys zatímco horečnatě lovil svojí milovanou dýku (vždy se u něj nějaká záhadným způsobem najde) za bederní rouškou. Na druhém břehu zatím jako tlupa opičáku z krajin exotických povykuje zbytek reků, kdy felčar Lunýr cílí na líté vlky kamením a mocný Slavoj se snaží nasadit ten zatracenej šíp na tu zkur*** tětivu toho Growerysova zpropadenýho luku. Leč štěstěna nakonec stála na straně hrdinů a vlci byli po chvíli zahnáni pryč, poté co se podařilo novopečenému lučištníku Slavojovi zasáhnout parádním výstřelem vůdce vlčí smečky a srazit jej přímo do krajin zapomění. Growerys se při této bitvě o které by pěvci po staletí zpívali, kdyby tam byli, přesvědčil, že je stále zdatným gymnastou a atletem - a uskakovat a i jinak se "takticky přesouvat" i proti lítým bestiím stále dokáže s ladností geparda.
Blížil se večer když konečně naše společenstvo očího sýra našlo ovčákovu chaloupku - Sláva bohům, však to taky byla dálka a co si budem povídat noci už jsou chladné - představa noclehu v mokré kleči nelákala ani jednoh z hrdinů. Ovčák Brzota se však po chvíli projevil jako krhoun, co si za informaci chce účtovat polovinu knížecí odměny za Lišákovu hlavu! tato do nebe volající lakota a drzost vybičovala Lunýra k řečnickému výkonu, za který by se ani vévoda na zemském sněmu nemusel stydět až nakone drzý ovčák povolil a odměnou za informaci mu měl být pakatel (20 grošů hrome!!) a služba, spočívající v zavěšení jeho kouzelného amuletu (perfektně chránícího proti houseru) na modly, které by se měli nacházet víceméně po cestě k cíli výpravy - ke zřícenině Bílého hradu - doupěte zlotřilých lapků a jejich pokladu.
Následujícího dne ráno družina vyrazila na cestu. Cesta byla jednotvárná a táhlé klesání dávalo tušit, že nějakým způsobem se pak zase bude cesta muset vydrápat do kopců na obzoru - tam někam, kde by měla být zřícenina bílého hradu - prastaré pevnosti legendami opředeného knížete Orlanda. Při takových úvahách si hrdinové náhle všimli, že se cesta stává čím dál více blátivou a vůči botám velmi nevstřícnou a mokrou záležitostí. Mokřady! O tom Brzota sice cosi mlel ale kdo by poslouchal starého ovčáka...štěstí, že skrz mokřad vedla cesta značená kůly, které byly pěkně vidě... safra...mlha! Není vidět téměř nic a navic co to? Ve vodě zažbluňkalo, pod břehem zakuňkala, v rákosí luplo ve vrbě hrklo a najednou mlha taková, že by se dala krájet. "Mno... to se nám to počasí moc nevydařilo co?" nejistě do mrazivé mlhy pronesl Lunýr a odkašlal si. V následujícím okamžiku byli hrdinové ohozeni vlnou bahna a vody - jak kdyby neviditelná ruka zapracovala obzvláště objemným a monstrozním vědrem. Z rákosí se cosi nepěkně zachechtalo. Slavojovi se zuřivostí protočili panenky a zařval: "Válečnej chorál - pojďme všichni á dva tři: A myyy se cooó a Nebojíme seee a nebojíme see" takto zapěl (váhavě doprovázen dvojhlasem zbylých reků) až do chvíle, než mu další vlna slizu s nebývalo přesností ohodila zvukové ústrojí. "Ústup kurvajz" zachrčel Slavoj, vyplivl vodoměrku a následoval hrdiny, kteří se již v tu dobu drápali na opodál stojící strom. Zase se něco nestoudně zachechtalo a na chvíli se v mlze objevil obrys čehosi obludného. Na to ale čekla Growerys se svým lukem a tak šíp, který do mlhy vyslal jistě příjemce příliš nepotěšil. ozvalo se vzteklé zaječení a plácavé kročeje které se podle zvuku vzdalovaly. Potom se mlha rázem rozpustila a naši chlapíci rychle, rychle - jen aby už byli z mokřin pryč.
Večer už byl klidný a proto mohli znavení družníci přenocovat pod modlami, kde splnili úkol zadaný Brzotou a amulet na jednu z model opravdu zavěsili. Noc byla podivně tajemná a ve vzduchu byla cítit magie okamžiku noci rovnodennosti - snad jakoby i z prastarých model šla té noci podivná uklidňující síla. Následujícího rána se proto družina sbalila a vyrazila směrem do kopců - k Bílému hradu. Už po pár hodinách stoupání ze všech lil pot a nejeden z družníků se proklínal za dny strávené v začouzených tavernách - "kde jsem mohl být, kdybych místo toho každého dne cvičil, v ledové vodě se osměloval a vyváženou stravu užíval" myslel si jistě. Při takovém svědomí zpytu si náhle hrdinové všimli, že v kopcích rozhodně nejsou sami - pruh dýmu vycházející zpoza dalšího kopce dával tušit malý táborový oheň, a jak známo - kde je oheň, tam jsou (většinou) lidi a jelikož tady nemají lidi normálně co dělat, musí jít o loupežníky! Po krátké poradě se neohrožený Growerys vrhá pližmo vpřed s odstupem následován zbylými družníky. Po čase potřebnému k profesionálnímu plížení se Growerys dostal až na skalisko tvořící převis nad místem, kde byl onen kouřící oheň. jako na dlani měl v tu chvíli pod sebou dva umouněné chlapy, kdy jeden z nich - mohutný pořez s dlahou na ruce rozprávěl s menším chlapíkem sedícím opodál na kameni.
Z rozhovoru Growerys poznal, že se jedná o Lišáka a jeho kumpána. Snad ze spravedlivého hněvu nad chladnokrevnou vraždou knížecího purkrabího, snad kvůli odpornosti charakterů těch dvou (pozn. zlého jazyka: snad kvůli vidině pokladu ve formě zbytku ukradených daní) se Growerys vztyčil a začal střílet s vražednou přesností do těch dvou zbojníku dole. Lišák zraněn šípem do nohy odklopýtal do zákrytu převisu, zatímco druhý hromotluk se snažil doběhnou pro oštěp s úmyslem srazit nebohého Groweryse ze skaliska. Když ale poznal nesmylnost svého počínání obrátil se proti hrdému Growerysovi a jistě chtěl zavrčet nějakou pekelnou urážku něco jako: "Vzdává..." - to už ale nedořekl, protože neomylné oko elfího lukostřelce nezůstalo slepé a šíp se zabodl přímo do pupku pobudy, který následně na udusané zemi v křečích a za chrlení krve všude kolem skonal. To když viděl jeho pobratim Lišák, sám musel uznat, že tento argument nepřebije a našim hrdinům se rázem vydal na milost...
Zdroje:
obrázek 1: Pieter Brueghel the Elder, The Peasant Dance (detail)
obrázek 2: Gerald of Wales', Topographia Hibernica, dostupné na: https://en.wikipedia.org/wiki/Osraige#/media/File:Werewolves_of_Ossory.png
obrázek 3: Rembrandt, Oil study of an old man with a red hat, dostupné na: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Rembrandt_Oil_study_of_an_old_man_with_a_red_hat.jpg
obrázek 4: vlastní reprodukce Rákosníčka, výtvarníka Zdeňka Smetany